Cílem emocionálně integrativní terapie je maximální duchovní, duševní
a tělesný rozvoj člověka jako bytosti vnitřně propojené a sjednocené.
Emocionálně integrativní terapie probouzí potenciál skrytý nejen
v našich emocích. Celkově uvolňuje značné množství energie z našich
vnitřních zdrojů a zprůchodňuje kanály, jimiž si energii vyměňujeme
s okolním světem. Všichni potřebujeme a hledáme správné klíče ke
dveřím, které chceme otevřít, abychom našli cestu a prostředky k
prožívání naplněného, smysluplného, zajímavého, spokojeného života.
Což znamená objevit svoji originalitu a schopnosti, které máme jen
my. Kopírováním druhých a neustálým dobýváním se do nevhodných dveří,
svůj vlastní návod ke štěstí nenajdeme.
Významná a stěžejní je znalost sebe sama. Všichni jsme už slyšeli:
poznej sebe sama a poznáš celý svět. Nebo: kdo rozumí druhým je moudrý,
kdo sobě je osvícený.
Prostřednictvím emocionálně integrativní terapie se dostaneme ke
spontánnímu a svobodnému prožívání tělesných a duševních zážitků,
vrátí se schopnost doopravdy prožívat radost v životě. Cesta samozřejmě
nemusí být bez bolesti a prožití nepříjemných emocí, ale žijeme v
pestrém světě protikladů a k plnému prožití radosti často potřebujeme
projít bolestivým prorážením tvrdých slupek a krunýřů, jež nás možná
zdánlivě chrání, ale ve skutečnosti svazují a umrtvují naše těla
i duše. Zážitek propojení a uchopení emocí je obzvlášť důležitý v
dnešní době, kdy lidé ve velikém množství utíkají k různým drogám,
aby se uvolnili a rozveselili. Důsledkem je neustálé zvyšování stimulace
se snižováním cítění v těle, které je oslabováno a nakonec radost
mizí úplně. A zůstane destrukce, agrese, zmar a smrt. Ke znecitlivění
dochází mnoha mechanismy. Často máme naučené, že život je víceméně
málo potěšující a naplňující naše potřeby. Nemusí se zrovna jednat
o velká fyzická a duševní traumata (týrání, zneužívání, bití dětí,
smrt všech blízkých aj.). Stačí i dlouhodobý nedostatek emocionálního
prožívání způsobený citově chladným prostředím rodiny, skupiny, společnosti…“Šťáva“
a nadšení pak neproudí do těla a začneme se cítit ztuhlí, nepružní,
prázdní a tělesné i duševní prožívání se pak dostává z naší“pozemské“
reality do „jiných“ světů, což může skončit klinickými diagnózami
schizofrenie, manio-depresivní psychózy, mentální anorexie či bulimie
atd.
 [více]
|
