Dle definice WHO (Světové organizace pro ochranu zdraví) znamená zdraví stav prostý tělesného, duševního a sociálního utrpení. Je pravda, že si pak můžeme položit otázku, kdo je tedy zdravý? Ale jako ve všem v tomto světě, i zde musíme počítat s relativitou. A vzít toto jako ideální stav a zdraví jako „zdravou schopnost“ přibližovat se co nejvíce k ideálu, zvládat odchylky a výkyvy a vracet se k rovnováze a harmonii v těle i psychice. Krásné definice charakterizují zdraví jako svobodu člověka být plně v přítomnosti, prožívat a naplňovat smysl svého života. A to při spojení s vlastním nitrem (centrem osobnosti), s porozuměním sobě i okolí a chápáním souvislostí s důvěrou, láskou, respektem k sobě i ke světu. Co je to nemoc?

Můžeme vyjít z lingvistiky, jež nám přímo říká, že v něčem nad sebou a životem „nemáme moc“, jsme „bezmocní“. A proto je také logický postoj (jenž má nyní naštěstí stále více lidí) – že neexistují nemoci, jen nemocní lidé. Když se podíváme na život jako na cestu, růst, způsob poznávání a stávání se sebou samým, nemoc vidíme jako individuální reakci na okolnosti, změny, překážky a procesy tohoto vývoje. Nemoc se projeví, jak se naše duše a tělo snaží nastolit novou rovnováhu v systému, jenž byl „rozhozen“. Nemoc je proto součástí naší životní zkušenosti a ne něco vnějšího, co s námi nesouvisí a může to být vyhlazeno (populární slovo – a s ním související hesla, jako například, že vyhladíme ze světa chorobu díky očkovací látce…). Je statisticky dokázáno, že nemocnost světové populace se nemění, mění se jen charakter popisovaných „nemocí“. A jako dříve „zabíjel“ mor, „zabíjí“ nyní infarkty a cukrovka. Pokud přijmeme předpoklad, že naše tělo je „živé“ díky určité energii (kterou můžeme nazvat životní silou jako homeopaté nebo duší jako věřící), pak harmonické působení této energie vede ke zdraví. Vliv na tuto energii mají samozřejmě vnější podmínky (počasí, spánek, hlad, vztahy, práce), ale hlavně vnitřní vlivy, naladění našeho životního systému, emoce, pocity, nálady a naše postoje k tomuto naladění, za nimiž jsou hluboko uloženy vzorce, dle kterých jednáme (strach o přežití, smutek z opuštění, touha po moci aj.).

Pokud tedy dojde k nerovnováze v systému duše-tělo, projeví se různé symptomy. Jejich intenzita a doba trvání závisí na schopnosti přetvořit naše situace, reakce na okolí, zpracovat své emoce a využít jejich energii k tvorbě spokojeného a tedy zdravého života. Důležité je, dívat se na nemoc jako na součást naší životní zkušenosti a na uzdravení jako na tvořivý proces, nacházení nového vědomí sebe sama a pocitu vnitřní síly, jistoty a svobody. A příznaky, jež nás přitom provázejí, chápat jako přelaďování našeho systému, čištění těla i psychiky při zpracování problémů. S růstem našeho vědomí se léčíme z našich iluzí, strachů i bludných přesvědčení a příznaky „nemoci“ mizí.

MUDr. Radana Kupfová